ZÁKLADNÍ ŠKOLA
ŠKOLNÍ JÍDELNA
MATEŘSKÁ ŠKOLA
Základní škola
Do našeho předmětu Umění jsme letos zapojili také mezinárodní soutěž Dunajský umělec (Danube Art Master). Soutěž vede děti k tomu, aby se blíže podívaly na svůj místní vodní tok, jeho okolí a přemýšlely o tom, co pro ně voda a krajina znamenají. Výtvarné dílo přitom vzniká přímo v přírodě a z materiálů, které děti najdou v okolí vody.
A tak jsme s našimi žáky znovu vyrazili ven – tentokrát do naší Pohádky. Cílem byla cesta k potoku a místo, které dobře známe, ale tentokrát jsme se na něj podívali trochu jinýma očima.
Najednou nebyly větvičky jen větvičky, kamínky jen kamínky a listy jen listy. Staly se výtvarným materiálem. Děti sbíraly přírodniny, pozorovaly jejich tvary, barvy a struktury a společně přemýšlely, co z nich mohou vytvořit. Potom se pustily do práce. Vznikala díla přímo v krajině – land art, tedy umění, které využívá přírodní prostředí a materiály.
Bez nůžek, lepidla a barev. Jen s tím, co nám nabídla okolní příroda. Práce v přírodě přinesla dětem úplně jiný způsob tvoření. Musely se domlouvat, hledat vhodný materiál, plánovat, zkoušet a také přijmout skutečnost, že příroda není ateliér, ve kterém máme všechno připravené přesně podle svých představ.
A právě v tom bylo kouzlo celé aktivity. Příroda se na chvíli stala naší galerií i výtvarným ateliérem.
Naše práce jsme vytvořili přímo u potoka, protože právě vodní tok je pro soutěž klíčový. Soutěž Dunajský umělec propojuje umění s poznáváním místních řek a potoků a vede děti také k přemýšlení o jejich významu a ochraně. A co bude s našimi díly dál?
Necháme je chvíli žít vlastním životem v krajině. Vítr, déšť, voda i čas si je postupně vezmou zpět. Zůstane po nich fotografie, společný zážitek a možná také trochu jiný pohled dětí na místo, kolem kterého běžně jen procházejí. Protože právě o tom pro nás Umění je – nejen něco vytvořit, ale také se dívat kolem sebe, objevovat, spolupracovat a najít krásu tam, kde bychom ji možná dříve přehlédli. 🌿
A naše Pohádka? Ta tentokrát nebyla jen místem, kam chodíme. Na chvíli se stala naším ateliérem pod širým nebem.
První dny nového školního roku patří samozřejmě také bezpečnosti. Než se naplno pustíme do všech dobrodružství, která nás během roku čekají, připomínáme si pravidla, která nám pomáhají bezpečně se pohybovat ve škole, venku i v běžném silničním provozu.
Jedním z prvních témat proto byla dopravní výchova – doprava, chodci, cyklisté a především dopravní značky. Tentokrát jsme ale značky nenechali jen na obrázcích v učebnici. Využili jsme krásné teplé dny a vyrazili s učením ven.
Děti pracovaly ve skupinách a postupně odhalovaly, co nám vlastně dopravní značky říkají. Pozorovaly jejich tvary, barvy a symboly, hledaly mezi nimi společné znaky a zkoušely přijít na to, proč některé značky vypadají právě tak, jak vypadají.
Následovalo třídění dopravních značek do skupin – například na značky zákazové, příkazové, upravující přednost, výstražné či informativní. Děti tak nepracovaly pouze s názvy značek, ale především s jejich významem a s informací, kterou nám značka předává.
Součástí práce bylo také zakreslování a vlastní záznamy. Každý si tak mohl zvolit úkol odpovídající svým možnostem a zároveň jsme mohli přirozeně využít diferenciaci učiva. Některé děti pracovaly se základním rozpoznáváním a tříděním, jiné už dokázaly vysvětlovat rozdíly mezi skupinami značek, hledat jejich pravidelnosti nebo samostatně zdůvodnit své zařazení.
A právě o to nám jde – aby děti informace pouze nepřijímaly, ale pozorovaly, porovnávaly, třídily, vysvětlovaly a hledaly souvislosti.
Teplé zářijové dny nám tak umožnily spojit příjemné s užitečným. Učili jsme se venku, spolupracovali, hýbali se a přitom si připomněli něco, co budeme potřebovat každý den – jak se bezpečně pohybovat v dopravním prostředí a jak rozumět tomu, co nám říká svět kolem nás.
Protože dopravní značka není jen obrázek. Je to zpráva. A my už víme, jak jí naslouchat.
A je to tady! Po prázdninách jsme znovu otevřeli dveře naší školy – a jako každý rok jsme je otevřeli dokořán nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče a blízké, kteří je přišli v jejich velký den doprovodit. Na naše prvňáčky jsme se moc těšili. A letos jich přišlo hned devět!
Devět nových tváří, devět malých školáků, kteří právě vykročili na svou velkou školní cestu. A spolu s nimi samozřejmě dorazili také rodiče – někteří s úsměvem, jiní s dojetím v očích a možná i s trochou obav, jak ten velký den jejich dítě zvládne. A pak už to začalo…
Najednou byly chodby plné nových aktovek, které snad měly vlastní nožičky, malých školáků, velkých očekávání a ještě větších emocí. Některé děti se rozhlížely zvědavě, jiné trochu nesměle. Některé se držely maminky nebo tatínka pevně za ruku, jiné už s nadšením vyrazily objevovat, co všechno je ve škole čeká.
První školní den je výjimečný nejen pro děti. Je to velký okamžik také pro rodiče. Ještě včera vodili své děti do školky, pomáhali jim oblékat bundu a zavazovat tkaničky – a najednou stojí před školou s pocitem, že jejich malý človíček už je školákem. Jsme rádi, že jsme tento okamžik mohli prožít společně a že rodiče mohli být u prvních školních krůčků svých dětí přímo s námi.
A protože chceme, aby se naši prvňáčci ve škole cítili opravdu dobře, jejich seznamování s novým prostředím pokračovalo i v dalších dnech. Vydali jsme se na prohlídku školy a jejího okolí. Ukázali jsme si, kde co najdeme, kam chodíme na oběd, kde si můžeme hrát, kde máme své věci a která místa budou brzy úplně samozřejmou součástí jejich školního dne. Prošli jsme také okolí školy a místa, kam budeme chodit ven, učit se, objevovat a společně si hrát.
A samozřejmě jsme nemohli vynechat ani ředitelnu. I tam jsme se společně zastavili. Chtěli jsme prvňáčkům ukázat, že ředitelna není žádné tajemné ani zakázané místo. Je součástí naší školy stejně jako třída, chodba nebo zahrada. I tady se dá zaklepat, vejít, zeptat se a přátelsky si popovídat.
Na začátku školní cesty je pro nás důležité, aby děti věděly, že škola není bludiště plné neznámých míst a dospělých, ale bezpečné a přátelské prostředí, ve kterém mohou postupně poznávat své okolí, navazovat vztahy a najít své místo. Devět našich prvňáčků tak pomalu zjišťuje, že školu netvoří jen lavice, písmenka a čísla. Tvoří ji také lidé, vztahy, společné zážitky a místa, která se postupně stávají jejich.
Vítejte mezi školáky, naši prvňáčci!
Jsme moc rádi, že jste právě u nás.
První školní týden jsme si zpříjemnili piknikovým dnem.
Po prvních dnech plných nových tváří, jmen, pravidel a poznávání školy jsme si chtěli dopřát také chvíli, kdy můžeme jednoduše být spolu, povídat si, hrát si a užít si společný čas.
Piknik se stal krásnou příležitostí k dalšímu seznamování. Na jednom místě se potkali naši nejmenší i starší školáci, kteří už školní prostředí dobře znají. A právě společné chvíle mimo lavice jsou skvělou příležitostí, aby se mezi sebou postupně poznávali, povzbuzovali a nacházeli nové kamarády.
Čekaly nás společné hry, pohyb, povídání a samozřejmě také něco dobrého na zub.
Pro naše prvňáčky to byla další možnost zažít, že škola není jen místo, kde se učíme číst, psát a počítat. Je to také místo, kde se potkáváme, smějeme, spolupracujeme a vytváříme společné zážitky.
A protože jsme malá škola, máme jednu velkou výhodu – můžeme být opravdu spolu. Starší děti znají ty mladší, děti ze školky potkávají školáky a dospělí mají možnost poznávat děti i v úplně jiných situacích než při běžném vyučování.
Piknikový den tak nebyl jen o jídle na dece. Byl hlavně o setkávání, pohodě a radosti z toho, že jsme zase všichni spolu. A právě tak bychom si přáli, aby začal celý náš nový školní rok – s úsměvem, společně a s pocitem, že do naší školy patříme.
O prázdninách jsme našim dětem připravili jedno malé, ale velké překvapení. Z našeho stařičkého chodníku vedoucího ke školce vznikl Chodník štěstí.
Místo, kolem kterého jsme každý den jen procházeli, jsme proměnili v prostor, který děti láká k pohybu, hře a společnému objevování. Na jednotlivých polích čekají pohybové úkoly, výzvy a drobné aktivity, které děti mohou plnit cestou do školky, během pobytu venku, o přestávkách i při společných hrách.
A že má Chodník štěstí úspěch, jsme poznali hned po prvních dnech. Děti se na něj vracejí, zkoušejí jednotlivé úkoly znovu a znovu a často si samy vymýšlejí, jak je ještě trochu obměnit nebo ztížit. Pohyb se tak pro ně stává přirozenou součástí hry. Chodník ale není jen o pohybu.
Stal se také místem dětského setkávání. Potkávají se na něm naši nejmenší ze školky se školáky, starší děti pomáhají mladším, společně si ukazují, co už zvládnou, a navzájem se povzbuzují.
A máme radost ještě z něčeho dalšího. Chodník si totiž našel cestu i k našim rodinám. Děti se po něm vydávají společně s rodiči, plní úkoly cestou domů a vzniká tak přirozený prostor pro společnou hru, pohyb a spolupráci. Stařičký chodník tak dostal nový život.
Už není jen cestou ke školce. Je místem, kde se běhá, skáče, zkouší, povzbuzuje, směje a potkává.
A možná právě proto jsme mu dali jméno Chodník štěstí. Protože když vidíme děti, jak po něm běhají, vracejí se k jednotlivým úkolům a s nadšením volají „pojď taky!“, máme pocit, že jsme se trefili přesně.
Na závěr bychom rádi poděkovali panu Milerovi z Horšovského Týna, který nám na realizaci Chodníku štěstí bezúplatně poskytl barvy. Velmi si vážíme jeho ochoty podpořit naši školu a pomoci nám vytvořit pro děti místo, které jim přináší tolik radosti.
Někdy totiž stačí málo – a vznikne místo, kam se děti těší.
